- Dharmagya
- Scriptures
- Bhagavad Geeta
- Chapter 13
Chapter 13
क्षेत्र-क्षेत्रज्ञविभागयोग
Yoga through Distinguishing the Field and the Knower of the Field
Verses
Verse 1
अर्जुन उवाच प्रकृतिं पुरुषं चैव क्षेत्रं क्षेत्रज्ञमेव च। एतद्वेदितुमिच्छामि ज्ञानं ज्ञेयं च केशव।।13.1।।
arjuna uvāca prakṛtiṃ puruṣaṃ caiva kṣetraṃ kṣetrajñameva ca| etadveditumicchāmi jñānaṃ jñeyaṃ ca keśava||13.1||
Meaning
Arjuna asked, "My Lord, who is God, what is Nature, what is Matter, and what is the Self? What is Wisdom, and what is worth knowing? I wish to have this explained."
अर्जुन बोले — हे केशव! मैं प्रकृति (जड़ मूल-तत्त्व) और पुरुष (चेतन तत्त्व), क्षेत्र (शरीर) और क्षेत्रज्ञ (शरीर को जानने वाला आत्मा), तथा ज्ञान और ज्ञेय (जो जानने योग्य है) — इन सबको भली-भाँति समझना चाहता हूँ।
Verse 2
श्री भगवानुवाच इदं शरीरं कौन्तेय क्षेत्रमित्यभिधीयते। एतद्यो वेत्ति तं प्राहुः क्षेत्रज्ञ इति तद्विदः।।13.2।।
śrī bhagavānuvāca idaṃ śarīraṃ kaunteya kṣetramityabhidhīyate| etadyo vetti taṃ prāhuḥ kṣetrajña iti tadvidaḥ||13.2||
Meaning
Lord Shri Krishna replied: O Arjuna! The body of a person is the playground of the Self; and That which knows the activities of Matter, sages call the Self.
श्रीभगवान् बोले — हे कुन्तीपुत्र! यह शरीर ही 'क्षेत्र' कहलाता है, और जो इस शरीर को जानता है उसे तत्त्वज्ञानी 'क्षेत्रज्ञ' (आत्मा) कहते हैं।
Verse 3
क्षेत्रज्ञं चापि मां विद्धि सर्वक्षेत्रेषु भारत। क्षेत्रक्षेत्रज्ञयोर्ज्ञानं यत्तज्ज्ञानं मतं मम।।13.3।।
kṣetrajñaṃ cāpi māṃ viddhi sarvakṣetreṣu bhārata| kṣetrakṣetrajñayorjñānaṃ yattajjñānaṃ mataṃ mama||13.3||
Meaning
I am the omniscient Self that abides in the realm of matter; knowledge of matter and of the all-knowing Self is wisdom.
हे भारत! सब क्षेत्रों (शरीरों) में स्थित क्षेत्रज्ञ को तू मुझ (परमात्मा) ही जान; क्षेत्र और क्षेत्रज्ञ — इन दोनों का यथार्थ बोध ही मेरे मत में सच्चा ज्ञान है।
Verse 4
तत्क्षेत्रं यच्च यादृक् च यद्विकारि यतश्च यत्। स च यो यत्प्रभावश्च तत्समासेन मे शृणु।।13.4।।
tatkṣetraṃ yacca yādṛk ca yadvikāri yataśca yat| sa ca yo yatprabhāvaśca tatsamāsena me śṛṇu||13.4||
Meaning
What is called Matter, of what it is composed, whence it came, and why it changes, what the Self is, and what its power - this I will now briefly set forth.
वह क्षेत्र (शरीर) क्या है, कैसा है, किन विकारों वाला है, किससे उत्पन्न होता है, तथा वह क्षेत्रज्ञ कौन है और उसका प्रभाव क्या है — यह सब मुझसे संक्षेप में सुन।
Verse 5
ऋषिभिर्बहुधा गीतं छन्दोभिर्विविधैः पृथक्। ब्रह्मसूत्रपदैश्चैव हेतुमद्भिर्विनिश्चितैः।।13.5।।
ṛṣibhirbahudhā gītaṃ chandobhirvividhaiḥ pṛthak| brahmasūtrapadaiścaiva hetumadbhirviniścitaiḥ||13.5||
Meaning
Seers have sung of it in various ways, in many hymns and sacred Vedic songs, weighty in thought and convincing in their arguments.
ऋषियों ने इस तत्त्व को अनेक प्रकार से, भिन्न-भिन्न वैदिक छन्दों में गाया है, और युक्तिपूर्ण एवं निश्चित ब्रह्मसूत्र के पदों द्वारा भी इसका विवेचन किया है।
Verse 6
महाभूतान्यहङ्कारो बुद्धिरव्यक्तमेव च। इन्द्रियाणि दशैकं च पञ्च चेन्द्रियगोचराः।।13.6।।
mahābhūtānyahaṅkāro buddhiravyaktameva ca| indriyāṇi daśaikaṃ ca pañca cendriyagocarāḥ||13.6||
Meaning
The five great fundamentals—earth, fire, air, water, and ether—personality, intellect, the mysterious life force, the ten organs of perception and action, the mind, and the five domains of sensation—
पाँच महाभूत (पृथ्वी, जल, अग्नि, वायु, आकाश), अहंकार, बुद्धि, अव्यक्त (मूल प्रकृति), दस इन्द्रियाँ और एक मन, तथा इन्द्रियों के पाँच विषय —
Verse 7
इच्छा द्वेषः सुखं दुःखं सङ्घातश्चेतनाधृतिः। एतत्क्षेत्रं समासेन सविकारमुदाहृतम्।।13.7।।
icchā dveṣaḥ sukhaṃ duḥkhaṃ saṅghātaścetanādhṛtiḥ| etatkṣetraṃ samāsena savikāramudāhṛtam||13.7||
Meaning
Desire, aversion, pleasure, pain, sympathy, vitality, and the persistent clinging to life—these are, in brief, the constituents of changing matter.
इच्छा, द्वेष, सुख, दुःख, शरीर-संघात (पाँच भूतों का पिण्ड), चेतना और धृति (धारणशक्ति) — इन विकारों सहित यह सब संक्षेप में 'क्षेत्र' कहा गया है।
Verse 8
अमानित्वमदम्भित्वमहिंसा क्षान्तिरार्जवम्। आचार्योपासनं शौचं स्थैर्यमात्मविनिग्रहः।।13.8।।
amānitvamadambhitvamahiṃsā kṣāntirārjavam| ācāryopāsanaṃ śaucaṃ sthairyamātmavinigrahaḥ||13.8||
Meaning
Humility, sincerity, harmlessness, forgiveness, rectitude, service to the Master, purity, steadfastness, and self-control;
अभिमान का अभाव, दम्भहीनता, अहिंसा, क्षमा, सरलता, गुरु की सेवा, भीतर-बाहर की शुद्धि, स्थिरता तथा मन-इन्द्रियों का संयम;
Verse 9
इन्द्रियार्थेषु वैराग्यमनहङ्कार एव च। जन्ममृत्युजराव्याधिदुःखदोषानुदर्शनम्।।13.9।।
indriyārtheṣu vairāgyamanahaṅkāra eva ca| janmamṛtyujarāvyādhiduḥkhadoṣānudarśanam||13.9||
Meaning
Renouncing the delights of the senses, being without pride, having a right understanding of the painful problem of birth and death, and of age and sickness;
इन्द्रिय-विषयों के प्रति वैराग्य, अहंकार का न होना, तथा जन्म, मृत्यु, बुढ़ापा और रोग में निहित दुःख एवं दोष का बार-बार विवेकपूर्वक दर्शन;
Verse 10
असक्तिरनभिष्वङ्गः पुत्रदारगृहादिषु। नित्यं च समचित्तत्वमिष्टानिष्टोपपत्तिषु।।13.10।।
asaktiranabhiṣvaṅgaḥ putradāragṛhādiṣu| nityaṃ ca samacittatvamiṣṭāniṣṭopapattiṣu||13.10||
Meaning
Indifference, non-attachment to sex, progeny, or home, equanimity in both good fortune and bad;
पुत्र, स्त्री, घर आदि में आसक्ति और ममता का न होना, तथा प्रिय-अप्रिय परिस्थितियों के आने पर निरन्तर समान चित्त बनाए रखना;
Verse 11
मयि चानन्ययोगेन भक्तिरव्यभिचारिणी। विविक्तदेशसेवित्वमरतिर्जनसंसदि।।13.11।।
mayi cānanyayogena bhaktiravyabhicāriṇī| viviktadeśasevitvamaratirjanasaṃsadi||13.11||
Meaning
Unswerving devotion to Me, with concentration on Me and Me alone, a love for solitude, and indifference to social life;
अनन्ययोग के द्वारा मुझ (परमात्मा) में अविचल भक्ति, एकान्त स्थान में रहने का स्वभाव, और भीड़-भरे जन-समाज में अरुचि;
Verse 12
अध्यात्मज्ञाननित्यत्वं तत्त्वज्ञानार्थदर्शनम्। एतज्ज्ञानमिति प्रोक्तमज्ञानं यदतोन्यथा।।13.12।।
adhyātmajñānanityatvaṃ tattvajñānārthadarśanam| etajjñānamiti proktamajñānaṃ yadatonyathā||13.12||
Meaning
Constant yearning for the knowledge of the Self, and pondering over the lessons of the great Truth—this is wisdom; all else is ignorance.
अध्यात्म-ज्ञान में निरन्तर स्थिति तथा तत्त्वज्ञान के प्रयोजन (मोक्ष) का दर्शन — यह सब ज्ञान कहा गया है; इससे विपरीत जो कुछ है, वह अज्ञान है।
Verse 13
ज्ञेयं यत्तत्प्रवक्ष्यामि यज्ज्ञात्वाऽमृतमश्नुते। अनादिमत्परं ब्रह्म न सत्तन्नासदुच्यते।।13.13।।
jñeyaṃ yattatpravakṣyāmi yajjñātvā'mṛtamaśnute| anādimatparaṃ brahma na sattannāsaducyate||13.13||
Meaning
I will now speak to you of that great truth which one ought to know, since by it one will attain immortal bliss—that which is without beginning, the eternal spirit which dwells in me, neither with form nor without it.
अब मैं उस ज्ञेय (जानने योग्य परम तत्त्व) को कहता हूँ, जिसे जानकर मनुष्य अमृतत्व (मोक्ष) को प्राप्त होता है; वह अनादि परब्रह्म न सत् कहा जाता है और न असत् (वह वाणी और मन की सीमा से परे है)।
Verse 14
सर्वतः पाणिपादं तत्सर्वतोऽक्षिशिरोमुखम्। सर्वतः श्रुतिमल्लोके सर्वमावृत्य तिष्ठति।।13.14।।
sarvataḥ pāṇipādaṃ tatsarvato'kṣiśiromukham| sarvataḥ śrutimalloke sarvamāvṛtya tiṣṭhati||13.14||
Meaning
Everywhere are Its hands and feet; everywhere It has eyes that see, heads that think, and mouths that speak; everywhere It listens; It dwells in all the worlds and envelops them all.
उसके हाथ-पैर सब ओर हैं, सब ओर उसके नेत्र, सिर और मुख हैं, सब ओर उसके कान हैं; वह इस संसार में सबको व्याप्त करके स्थित है।
Verse 15
सर्वेन्द्रियगुणाभासं सर्वेन्द्रियविवर्जितम्। असक्तं सर्वभृच्चैव निर्गुणं गुणभोक्तृ च।।13.15।।
sarvendriyaguṇābhāsaṃ sarvendriyavivarjitam| asaktaṃ sarvabhṛccaiva nirguṇaṃ guṇabhoktṛ ca||13.15||
Meaning
Beyond the senses, it yet shines through every sense perception; bound to nothing, it yet sustains everything; unaffected by the qualities, it still enjoys them all.
वह समस्त इन्द्रियों के विषयों को प्रकाशित करता है, फिर भी स्वयं सब इन्द्रियों से रहित है; अनासक्त रहते हुए भी सबका धारण-पोषण करता है, और निर्गुण होते हुए भी गुणों का भोक्ता है।
Verse 16
बहिरन्तश्च भूतानामचरं चरमेव च। सूक्ष्मत्वात्तदविज्ञेयं दूरस्थं चान्तिके च तत्।।13.16।।
bahirantaśca bhūtānāmacaraṃ carameva ca| sūkṣmatvāttadavijñeyaṃ dūrasthaṃ cāntike ca tat||13.16||
Meaning
It is within all beings, yet outside; motionless yet moving; too subtle to be perceived; far away yet ever near.
वह समस्त प्राणियों के बाहर भी है और भीतर भी; अचल भी है और चलने वाला भी; अत्यन्त सूक्ष्म होने के कारण अज्ञेय है; वह दूर भी है और अत्यन्त समीप भी।
Verse 17
अविभक्तं च भूतेषु विभक्तमिव च स्थितम्। भूतभर्तृ च तज्ज्ञेयं ग्रसिष्णु प्रभविष्णु च।।13.17।।
avibhaktaṃ ca bhūteṣu vibhaktamiva ca sthitam| bhūtabhartṛ ca tajjñeyaṃ grasiṣṇu prabhaviṣṇu ca||13.17||
Meaning
In all beings, undivided yet living in division, it is the upholder of all, both creator and destroyer alike.
वह प्राणियों में विभाजित न होते हुए भी विभक्त-सा प्रतीत होता है; वही जानने योग्य परमात्मा सब प्राणियों का धारणकर्ता, संहारकर्ता और उत्पत्तिकर्ता है।
Verse 18
ज्योतिषामपि तज्ज्योतिस्तमसः परमुच्यते। ज्ञानं ज्ञेयं ज्ञानगम्यं हृदि सर्वस्य विष्ठितम्।।13.18।।
jyotiṣāmapi tajjyotistamasaḥ paramucyate| jñānaṃ jñeyaṃ jñānagamyaṃ hṛdi sarvasya viṣṭhitam||13.18||
Meaning
It is the light of lights, beyond the reach of darkness; the wisdom, the only thing worth knowing or that wisdom can teach; the presence in the hearts of all.
वह समस्त ज्योतियों की भी ज्योति है और अज्ञान-रूपी अन्धकार से परे कहा गया है; वही ज्ञान, ज्ञेय और ज्ञान से प्राप्त होने योग्य है, तथा सबके हृदय में विशेष रूप से स्थित है।
Verse 19
इति क्षेत्रं तथा ज्ञानं ज्ञेयं चोक्तं समासतः। मद्भक्त एतद्विज्ञाय मद्भावायोपपद्यते।।13.19।।
iti kṣetraṃ tathā jñānaṃ jñeyaṃ coktaṃ samāsataḥ| madbhakta etadvijñāya madbhāvāyopapadyate||13.19||
Meaning
Thus, I have briefly told you what Matter is, the Self worth realizing, and what Wisdom is. He who is devoted to Me knows, and he will assuredly enter into Me.
इस प्रकार क्षेत्र, ज्ञान तथा ज्ञेय का संक्षेप में वर्णन किया गया; मेरा भक्त इसे तत्त्व से जानकर मेरे स्वरूप (भाव) को प्राप्त होता है।
Verse 20
प्रकृतिं पुरुषं चैव विद्ध्यनादी उभावपि। विकारांश्च गुणांश्चैव विद्धि प्रकृतिसंभवान्।।13.20।।
prakṛtiṃ puruṣaṃ caiva viddhyanādī ubhāvapi| vikārāṃśca guṇāṃścaiva viddhi prakṛtisaṃbhavān||13.20||
Meaning
Know further that Nature and God have no beginning, and that differences in character and quality originate from Nature only.
प्रकृति और पुरुष — इन दोनों को तू अनादि जान; तथा समस्त विकारों और गुणों (सत्त्व, रज, तम) को प्रकृति से ही उत्पन्न हुआ समझ।
Verse 21
कार्यकारणकर्तृत्वे हेतुः प्रकृतिरुच्यते। पुरुषः सुखदुःखानां भोक्तृत्वे हेतुरुच्यते।।13.21।।
kāryakāraṇakartṛtve hetuḥ prakṛtirucyate| puruṣaḥ sukhaduḥkhānāṃ bhoktṛtve heturucyate||13.21||
Meaning
Nature is the law that generates cause and effect; God is the source of all pleasure and pain.
कार्य और कारण की उत्पत्ति में प्रकृति हेतु कही जाती है, और सुख-दुःख के भोग में पुरुष (जीवात्मा) हेतु कहा जाता है।
Verse 22
पुरुषः प्रकृतिस्थो हि भुङ्क्ते प्रकृतिजान्गुणान्। कारणं गुणसङ्गोऽस्य सदसद्योनिजन्मसु।।13.22।।
puruṣaḥ prakṛtistho hi bhuṅkte prakṛtijānguṇān| kāraṇaṃ guṇasaṅgo'sya sadasadyonijanmasu||13.22||
Meaning
God, dwelling in the heart of Nature, experiences the qualities that Nature brings forth; and His affinity towards these qualities is the reason for His living in a good or evil body.
प्रकृति में स्थित पुरुष ही प्रकृति से उत्पन्न गुणों को भोगता है; और इन गुणों के साथ उसका संग ही अच्छी या बुरी योनियों में उसके जन्म का कारण होता है।
Verse 23
उपद्रष्टाऽनुमन्ता च भर्ता भोक्ता महेश्वरः। परमात्मेति चाप्युक्तो देहेऽस्मिन्पुरुषः परः।।13.23।।
upadraṣṭā'numantā ca bhartā bhoktā maheśvaraḥ| paramātmeti cāpyukto dehe'sminpuruṣaḥ paraḥ||13.23||
Meaning
Thus, in the body of man dwells the Supreme God; He who sees, permits, upholds, and enjoys is the Highest God and the Highest Self.
इस शरीर में स्थित जो परम पुरुष है, वही साक्षी (उपद्रष्टा), अनुमति देने वाला, धारण-पोषण करने वाला और भोक्ता है; उसी को महेश्वर तथा परमात्मा भी कहा गया है।
Verse 24
य एवं वेत्ति पुरुषं प्रकृतिं च गुणैःसह। सर्वथा वर्तमानोऽपि न स भूयोऽभिजायते।।13.24।।
ya evaṃ vetti puruṣaṃ prakṛtiṃ ca guṇaiḥsaha| sarvathā vartamāno'pi na sa bhūyo'bhijāyate||13.24||
Meaning
He who understands God and Nature, along with her qualities, whatever his condition in life may be, will not come back to earth.
जो मनुष्य पुरुष को तथा गुणों सहित प्रकृति को इस प्रकार यथार्थ रूप से जान लेता है, वह सब प्रकार से जीवन व्यतीत करता हुआ भी फिर जन्म नहीं लेता।
Verse 25
ध्यानेनात्मनि पश्यन्ति केचिदात्मानमात्मना। अन्ये सांख्येन योगेन कर्मयोगेन चापरे।।13.25।।
dhyānenātmani paśyanti kecidātmānamātmanā| anye sāṃkhyena yogena karmayogena cāpare||13.25||
Meaning
Some realize the Supreme by meditating, with its aid, on the Self within; others by pure reason; and still others by right action.
कुछ साधक ध्यान के द्वारा शुद्ध अन्तःकरण से अपने हृदय में आत्मा का दर्शन करते हैं, कुछ सांख्ययोग (ज्ञानयोग) से, और कुछ अन्य कर्मयोग से उसे प्राप्त करते हैं।
Verse 26
अन्ये त्वेवमजानन्तः श्रुत्वाऽन्येभ्य उपासते। तेऽपि चातितरन्त्येव मृत्युं श्रुतिपरायणाः।।13.26।।
anye tvevamajānantaḥ śrutvā'nyebhya upāsate| te'pi cātitarantyeva mṛtyuṃ śrutiparāyaṇāḥ||13.26||
Meaning
Others, again, having no direct knowledge but only hearing from others, still worship, and, if they are true to the teachings, they too will cross the sea of death.
इस प्रकार न जानने वाले अन्य लोग दूसरों से सुनकर ही उपासना करते हैं; वे सुने हुए (शास्त्र-वचन) के प्रति निष्ठावान साधक भी मृत्यु-रूपी संसार-सागर को निश्चय ही पार कर जाते हैं।
Verse 27
यावत्सञ्जायते किञ्चित्सत्त्वं स्थावरजङ्गमम्। क्षेत्रक्षेत्रज्ञसंयोगात्तद्विद्धि भरतर्षभ।।13.27।।
yāvatsañjāyate kiñcitsattvaṃ sthāvarajaṅgamam| kṣetrakṣetrajñasaṃyogāttadviddhi bharatarṣabha||13.27||
Meaning
Wherever life is seen in things movable or immovable, it is the result of the combination of Matter and Spirit.
हे भरतश्रेष्ठ! स्थावर (जड़) और जंगम (चेतन) — जो भी प्राणी या वस्तु उत्पन्न होती है, उसे तू क्षेत्र (शरीर) और क्षेत्रज्ञ (आत्मा) के संयोग से ही उत्पन्न हुई जान।
Verse 28
समं सर्वेषु भूतेषु तिष्ठन्तं परमेश्वरम्। विनश्यत्स्वविनश्यन्तं यः पश्यति स पश्यति।।13.28।।
samaṃ sarveṣu bhūteṣu tiṣṭhantaṃ parameśvaram| vinaśyatsvavinaśyantaṃ yaḥ paśyati sa paśyati||13.28||
Meaning
He who can see the Supreme Lord in all beings, the Imperishable amidst the perishable, he is the one who truly sees.
जो मनुष्य नाशवान समस्त प्राणियों में अविनाशी परमेश्वर को समान भाव से स्थित देखता है, वही वास्तव में यथार्थ दर्शन करता है।
Verse 29
समं पश्यन्हि सर्वत्र समवस्थितमीश्वरम्। न हिनस्त्यात्मनाऽऽत्मानं ततो याति परां गतिम्।।13.29।।
samaṃ paśyanhi sarvatra samavasthitamīśvaram| na hinastyātmanā''tmānaṃ tato yāti parāṃ gatim||13.29||
Meaning
Beholding the Lord equally in all things, his actions do not mar his spiritual life but lead him to the heights of bliss.
क्योंकि जो सर्वत्र समान भाव से स्थित ईश्वर को समान देखता है, वह अपने द्वारा अपने आत्मा का हनन (अधःपतन) नहीं करता, और इसी कारण परम गति को प्राप्त होता है।
Verse 30
प्रकृत्यैव च कर्माणि क्रियमाणानि सर्वशः। यः पश्यति तथाऽऽत्मानमकर्तारं स पश्यति।।13.30।।
prakṛtyaiva ca karmāṇi kriyamāṇāni sarvaśaḥ| yaḥ paśyati tathā''tmānamakartāraṃ sa paśyati||13.30||
Meaning
He who understands that it is only the Law of Nature that brings action to fruition, and that the Self never acts, alone knows the Truth.
जो मनुष्य समस्त कर्मों को सब प्रकार से प्रकृति के द्वारा ही किया जाता हुआ देखता है, तथा आत्मा को अकर्ता (कर्म न करने वाला) देखता है, वही यथार्थ रूप से देखता है।
Verse 31
यदा भूतपृथग्भावमेकस्थमनुपश्यति। तत एव च विस्तारं ब्रह्म सम्पद्यते तदा।।13.31।।
yadā bhūtapṛthagbhāvamekasthamanupaśyati| tata eva ca vistāraṃ brahma sampadyate tadā||13.31||
Meaning
He who sees the diverse forms of life all rooted in One and growing forth from Him, shall indeed find the Absolute.
जब साधक समस्त प्राणियों के पृथक्-पृथक् भावों को एक ही परमात्मा में स्थित देखता है, और उसी से इन सबका विस्तार हुआ जानता है, तब वह ब्रह्म को प्राप्त हो जाता है।
Verse 32
अनादित्वान्निर्गुणत्वात्परमात्मायमव्ययः। शरीरस्थोऽपि कौन्तेय न करोति न लिप्यते।।13.32।।
anāditvānnirguṇatvātparamātmāyamavyayaḥ| śarīrastho'pi kaunteya na karoti na lipyate||13.32||
Meaning
The Supreme Spirit, O Prince, is without beginning, has no qualities, and is imperishable. Though it is within the body, it does not act, nor is it affected by action.
हे कुन्तीपुत्र! अनादि और निर्गुण होने के कारण यह अविनाशी परमात्मा शरीर में स्थित रहते हुए भी न कुछ करता है और न (कर्मों से) लिप्त होता है।
Verse 33
यथा सर्वगतं सौक्ष्म्यादाकाशं नोपलिप्यते। सर्वत्रावस्थितो देहे तथाऽऽत्मा नोपलिप्यते।।13.33।।
yathā sarvagataṃ saukṣmyādākāśaṃ nopalipyate| sarvatrāvasthito dehe tathā''tmā nopalipyate||13.33||
Meaning
As space, though present everywhere, remains unaffected due to its subtlety, so too the Self, though present in all forms, retains its purity unalloyed.
जैसे सर्वत्र व्याप्त आकाश अत्यन्त सूक्ष्म होने के कारण किसी से लिप्त नहीं होता, वैसे ही समस्त शरीरों में स्थित आत्मा (शरीर के दोषों से) लिप्त नहीं होता।
Verse 34
यथा प्रकाशयत्येकः कृत्स्नं लोकमिमं रविः। क्षेत्रं क्षेत्री तथा कृत्स्नं प्रकाशयति भारत।।13.34।।
yathā prakāśayatyekaḥ kṛtsnaṃ lokamimaṃ raviḥ| kṣetraṃ kṣetrī tathā kṛtsnaṃ prakāśayati bhārata||13.34||
Meaning
As the one Sun illuminates the entire earth, so the Lord illuminates the entire universe.
हे भारत! जैसे एक ही सूर्य इस समस्त संसार को प्रकाशित करता है, वैसे ही एक क्षेत्री (आत्मा) समस्त क्षेत्र (शरीर) को प्रकाशित करता है।
Verse 35
क्षेत्रक्षेत्रज्ञयोरेवमन्तरं ज्ञानचक्षुषा। भूतप्रकृतिमोक्षं च ये विदुर्यान्ति ते परम्।।13.35।।
kṣetrakṣetrajñayorevamantaraṃ jñānacakṣuṣā| bhūtaprakṛtimokṣaṃ ca ye viduryānti te param||13.35||
Meaning
Those who, with the eyes of wisdom, thus see the difference between Matter and Spirit, and know how to liberate life from the Law of Nature, attain the Supreme.
जो मनुष्य ज्ञानरूपी नेत्रों से क्षेत्र (शरीर) और क्षेत्रज्ञ (आत्मा) के इस भेद को, तथा प्राणियों की प्रकृति से मुक्ति के उपाय को जान लेते हैं, वे परम तत्त्व को प्राप्त होते हैं।
